Plánování

08.03.2011

Plánování, tj. ztvárnění představ o následné tréninkové činnosti, se považuje za východisko řízení. Plánování musí být v úzké spojitosti s ostatními řídícími činnostmi, bez nich ztrácí smysl. Sestavování plánu předchází praktické tréninkové činnosti, její evidenci a kontrole trénovanosti, současně z nich vychází. Vyhodnocování tréninku je objektivním zdrojem korekce či vytvoření nového plánu.

Plánování v konkrétní podobě různých plánů je pro růst výkonnosti důležité. Je to vlastně převádění koncepce tréninku do určitých cílů, úkolů, ukazatelů zatížení, jeho rozložení v čase, jeho návaznosti, sleduje se tím jistá vnitřní logika. Tu je třeba chápat jako vědomí souvislé návaznosti minulého, aktuálního a budoucího tréninku, tj. vím, že dnešní trénink navazuje na trénink minulý a na dnešní trénink budou navazovat, a nikoliv nahodile, další tréninkové jednotky.

O koncepci tréninku a jeho plánování se dá mluvit jedině tehdy, jestliže si je trenér vědom, k jakým dílčím cílům chce v určitém časovém úseku dospět, z jakého důvodu klade důraz na splnění určitých požadavků, proč volí určité prostředky, metody apod. Úspěšné plánování se proto zakládá na hlubokých znalostech a respektování souvislostí celého tréninku. Jde o činnost tvořivou, ale současně mimořádně obtížnou, lze při ní uplatnit i některé postupy prognostiky.

Podle délky období, na něž se plán sestavuje, se obvykle rozlišují:

• plán perspektivní (víceletý),
• plán roční,
• plán operativní (týdenní a vícetýdenní),
• plán tréninkové jednotky.

S délkou plánovaného časového úseku souvisí i to, jak detailně jsou formulovány cíle a úkoly a také stupeň jejich závaznosti. Seriózní tréninková práce musí být podložena všemi typy plánů. Základem úvah by měl být plán perspektivní, z něho pak postupně vychází plán roční, plány operativní atd.

S ohledem na sportovní odvětví se rozlišují tréninkové plány individuální a skupinové (v nich nelze brát plný ohled na všechny individuální zvláštnosti, mohou však být doplněny plány individuálními).

Perspektivní plán jako víceletý plán rozkládá cíle a úkoly tréninku do jednotlivých etap podle věkových zvláštností a zákonitostí růstu výkonnosti (viz Dlouhodobá koncepce tréninku). Vychází se z odhadu předpokládaného vývoje výkonnosti a na podkladě reálného zhodnocení možností se stanoví v hrubých rysech zaměření tréninku. Je žádoucí, aby se záměry a úkoly odrazily v dynamice hlavních ukazatelů tréninkového a soutěžního zatížení a v hodnotách vybraných ukazatelů trénovanosti, které mají být postupně dosaženy. Zvláštní pozornost by měla být perspektivním plánům věnována zejména u nadaných jedinců. Často jsou využívány i u vrcholových sportovců v mezidobí důležitých soutěží (např. OH).

Roční tréninkový plán (také se někdy označuje jako realizační) detailněji určuje úkoly a zaměření jednotlivých období ročního tréninkového cyklu. Je zde upřesněna dynamika zatížení, konkrétněji jsou charakterizovány jednotlivé složky tréninku. Rámcově se staví na vývojovém trendu ukazatelů zatížení, trénovanosti i výkonnosti, jak to předpokládá plán perspektivní. S největší zodpovědností je třeba provést především vyhodnocení minulého roku a poučit se z případných chyb a nedostatků.

Plán obvykle zahrnuje:

• stručnou charakteristiku závodníka (družstva), dosaženou výkonnost,
• hlavní výchozí údaje z minulého roku (zatížení, trénovanost),
• cíl a úkoly na rok,
• kalendář soutěží a jejich diferenciace,
• periodizaci ročního cyklu a úkoly pro jednotlivá období podle složek tréninku,
• rozložení tréninkového zatížení (cvičení, objem a intenzita zatížení) v průběhu roku,
• orientační ukazatele trénovanosti, jichž má být dosaženo,
• harmonogram kontrol trénovanosti včetně lékařských prohlídek,
• podle potřeby nástin hlavních tréninkových metod,
• personální zabezpečení (případný realizační tým),
• materiální (a případně i ekonomické) zajištění tréninku.

Roční plán má obvykle písemnou formu. Pokud je to možné, využívá se v dostupné míře i konkrétních kvantitativních údajů (výkonnost, trénovanost, zatížení). Důležitou součástí jsou údaje o tréninkovém zatížení, v nichž musíme naplnit hlavní poznatky o stavbě ročního tréninkového cyklu (úvahy o zatížení oproti minulému roku, jeho rozvržení do jednotlivých období a cyklů, objem a intenzita podle používaných prostředků, cykličnost, poměr specifického a nespecifického tréninku atd.).

Operativní plány podrobněji rozepisují požadavky ročního plánu. Sestavují se zpravidla pro mezocykly a mikrocykly. Úkoly ročního plánu se zde specifikují do kratších úseků. Lepší návaznost umožňuje přehled o výsledcích předchozích cyklů a o požadavcích cyklu současného i budoucího. V přípravném období mívají tyto plány povahu jistých částí podřízených globálnímu úkolu (úkolům) období.

V hlavním období řeší nejčastěji přípravu sportovce či týmu ke konkrétnímu závodu či utkání. V plánování zatížení se operuje se stejnými ukazateli jako v plánech ročních, jen pohled je již detailnější, aby bylo patrné těžiště tréninkových jednotek. Upřesněny by tady měly být i tréninkové metody. Operativní plán slouží jako východisko k přípravě na tréninkovou jednotku.

Plán tréninkové jednotky zahrnuje obsah jejích jednotlivých částí - úvodní, hlavní a závěrečné, časový rozvrh, výběr cvičení, jejich posloupnost, objem a intenzitu zatížení, metodické pokyny, předpokládanou organizaci (hromadnou, skupinovou či individuální), kromě slovního popisu se využívá nejrůznějších způsobů grafického znázornění, symbolů, schémat. Vyplácí se důkladnější zpracování, i když je mnohdy třeba reagovat na různé okolnosti (klimatické podmínky, aktuální únavu, postup učení aj.).

Při plánování tréninku musíme pečlivě zvažovat únosnost detailů v jednotlivých typech plánů, měla by být zachována přehlednost, usnadňující rychle zjistit příslušné informace a rozpoznat eventuální souvislosti. Neoddělitelnou stránkou plánu je jeho grafická úprava, při níž se doporučuje využívat symbolů, kvantifikovatelných údajů, různých křivek, diagramů atd.

Pracovně se při plánování uplatňují tréninkové deníky, plánovací formuláře a další dokumentace tréninku.

Plánování představuje nepřetržitý proces, v němž formulace plánu znamená pouze výchozí pozici. Plán se postupně propracovává a převádí v praktický trénink, průběžně musí být také korigován podle výkonnosti a trénovanosti. Detailní rozvedení plánu do všech prvků od samého počátku je iluzorní. Nelze ani mechanicky přijímat plánovací postupy z jiných oblastí, např. z ekonomiky, neboť řízeným objektem je člověk a jeho reakce na trénink nelze jednoznačně předvídat. V přístupu k plánování je proto třeba mít na paměti, že sportovní výkon není automaticky zajišťován splněním plánovaného tréninku, ale změnami, které trénink vyvolal. Plán nemůže být chápán jako dogma, ale zvláště při zvažování perspektiv sportovního růstu se nelze bez něj obejít. Zkušenost naznačuje, že i jednoduchý plán uskutečňovaný v praxi je mnohem účinnější než geniální nesoustavnost.

V příštích částech: Evidence tréninku, kontrola trénovanosti, vyhodnocování tréninku...

Autor: Josef Dovalil a kolektiv
Zdroj: Výkon a trénink ve sportu
Obrázky: Internet
Upravil a vložil: Dostál